Ty mi kazíš hru!

Začalo to jednoduše... hrála jsem se svým synem šachy. Nepromýšlím moc tahů dopředu (končím tak u dvou) a udělala jsem ten svůj první promyšlený krok ... a v tom se z úst mého syna ozvalo "Heeeej!Ty mi kazíš hru!!!"... A mně zas o něco víc došlo, co si navzájem jako lidi často děláme v životě. 

Každý někdy hrajeme určitou roli, kdy něco chceme a někam směřujeme. A přitom narážíme na ostatní... ať už sploluhráče nebo častěji protihráče, kteří nesou zase svou představu o tom, kam směřují a co v životě chtějí. Některý jejich tah je pro nás výhodný, jiný přesně naopak. V posledních dnech to bylo hezky vidět i ve "vrcholné" politice. Není až tak důležitá schopnost promýšlet spoustu tahů dopředu, důležitější je schopnost improvizace, protože když s někým nejsme na stejné vlně, bude nám prostě naši hru kazit. 

Nejdůležitější je uchopit v sobě co opravdu chceme a jít si za tím. Někdy stačí jen najít ten vnitřní pocit a prostě s ním jít a hledat jeho naplnění. Možná někdy tápeme v tmách, dostáváme se i do slepých uliček, ale nejdůležitější je nepustit to ryzí, co si neseme v sobě. 

Věřím, že přijde doba a my, jako lidi, se natolik sesynchronizujeme, že budeme schopni jít při sobě a navzájem se podporovat. Snad se toho dožiju. Zatím se to děje jen v malých skupinách, ale doufám, že se dožiju většího měřítka.

Ona synchronizace se totiž děje právě pokud jsme na stejné vlně. A abychom jako lidi byli opět na společné vlně, musíme se vrátit k podstatě. Cest je více, já ze svého pohledu vnímám jako nejefektivnější rekonektivní léčení. Ne proto, že s ním pracujji, ale pracuji s ním právě proto, že ho ze svého pohledu vnímám nejefektivnější. Dotýká se totiž právě naší podstaty, na kterou si vzpomínáme, když léčení probíhá a to rozpomenutí se nese uzdravení pro celý náš život.

Každý máme svou cestu, tak jen na ni nezapomeňme a jděme, kam nás srdce táhne...odtud jsou ta správná rozhodnutí.

Šťastnou cestu :)!

ɛ>/<ɜ PR