Šípková Růženka

... aneb kdopak nás probudí?...   V pohádkách je obecně mnoho ukryto, dnes bych ráda pověděla něco o Šípkové Růžence. 

Mnoho z nás spí jako Šípkové Růženky. A kdy se tak stalo? Od té doby, kdy se nám dostalo zlo pod kůži. Narodíme se jako relativně čisté vědomí v nezatíženém těle. Postupem času začneme zažívat bolesti, zrady a křivdy. To je v pořádku... takový je už svět. Problém nastane, když nás něco natolik zraní, že se nám to doslova dostane pod kůži. Takový zážitek, pokud ho správně nezpracujeme, se nám v těle usadí a původně zářivá osoba o něco pohasne. Čím více takových zážitků, tím slabší světélko uvnitř zbývá.

Dobře víte, o čem mluvím, každý to zažil. Pamatujete, kdy Vás něco uvnitř natolik zranilo, že jste si řekli "Takovou bolest už nechci nikdy zažít?" ... tak to byl přesně ten jed, který kousek z Vás zakalil. Člověk se totiž po takovém zážitku trochu uzavře. A čím více takových zážitků a čím hlouběji míří, tím se člověk před okolním světem více uzavírá a pak je jen málo možných cest, kudy se k němu dostat. Jsou úzké a plné bolesti - trní.

Potom opravdu nastupuje dlouhá cesta, abychom cestu k takovému člověku proklestili a zbavili ho trnité bariéry, ve které uvíznul. Takovou cestu dokáže proklestit jen čisté srdce. Ono nikoho jiného by taková "pošetilost" ani nenapadla :o). A díky tomuto srdci se může ten, kdo spí, probudit a uzřít skutečný svět. Tak jak je, vidět pravdu. Za to je mu odměnou láska, kterou našel, probudil, rozzářil a ve které teď může žít.

Kéž bychom se všichni postupně začali probouzet... co s sebou na Cestu? Jen dobré srdce, naději a hodně vytrvalosti! I pohádky nás učí, že to nemáme vzdávat :o). A nemusíme vždy čekat na pomoc zvenčí, může to být i srdce naše!

PR